Sabina Pappenberger, Oliver Machander: Weibersturm und Männerhagel Pobourené báby a chlapi jako kroupy Sagenumwobene Geschichten aus Regensburg, Pilsen und dem böhmischen Bäderdreieck Liebe Leserin, lieber Leser, vielen Dank, dass Sie dieses Buch in Ihren Händen halten. Es soll Ihnen zur Unterhaltung dienen. Nicht mehr, doch auch nicht weniger. Es ist der Wunsch aller Beteiligten, dass dieses Büchlein Sie erheitere und frohgemut stimme. Die Geschichten und Handlungen spielen in und um Regensburg sowie Pilsen und dem berühmten Kurdreieck. Die sechs Geschichten haben keinerlei Anspruch auf Wahrheit und Wirklichkeit. Zwar sind sie alle inspiriert durch wahre Örtlichkeiten, Gegebenheiten, historische Personen, Sagen und Legenden, den-noch ist alles fiktiv und frei erfunden. Außer, dass in der schönen Oberpfalz und im schönen Böhmer-land vortreffliche Biere gebraut werden. Natürlich sind beide Regionen außerordentlich zauberhaft, ihre Mädchen reizend, Land und Leute immer einen Besuch wert. So hoffen wir, dass dieses Buch Ihre Neugier erweckt, damit unsere wunderbare Nach-barschaft weiter wächst und gedeiht. Morsak Verlag, Grafenau

Rezenský bazilisek Vázené ctenárky, vázení ctenári, dovolte, abychom se Vám predstavili - Obrana a Vzdor. Chceme Vám povedet o strasné, dávno odehrané, tragédii, jez vedla k tomu, ze az do nynejsího dne chráníme, jakozto kamenní strázní, Starou radnici re-zenskou pred vselikými nepráteli a nebezpecími. Léta Páne 1408 zavládla nad krajem Horní Falce des-ná vyprahlost. Slunce pálilo nemilosrdne dolu na zem po mnoho týdnu, a ba i pysný Dunaj se stal jen ubo-hým, bahnitým potuckem. Vsechen lid trpel úmorným vedrem, docela jedno, jestli uslechtilý nebo obycejný. Také pro císarskou ro-dinu byly ty dny utrpením. Císar Ruprecht II. Falcký prodléval se svou manzelkou Beatrix Sicilskou, jakoz i s císarským princem Ludvíkem a jeho mladou, sest-náctiletou chotí Blankou Anglickou, v rísském meste Rezne. Vznesené panstvo opoustelo jenom v noci své komnaty, aby se v chladných vecerních hodinách nadechlo trochu cerstvejsího vzduchu. Dokonce i vo-dy ve studnicích rezenských se nedostávalo. Skvostná kasna Spravedlnosti, nedaleko Staré radnice na Lucním námestí, jeste nebyla v onech dnech vybu-dována. Místo toho se tam nacházela prostá verejná studna napojená na potrubí ze západne lezící vesnice Dechbetten. A práve tam se odehrálo ono drama, lé-pe receno nase tragédie. Velký povyk se síril v noci, sedmého cervna roku ctr-náct set osm, kuchyní Staré radnice. Rozcílený kuchar Najthart huboval nebohé kuchticce Lucince, jelikoz neprinesla vodu z blízké studny na Lucním námestí, jak jí prikázal. Císarská rodina porucila donést cer-stvou vodu. Místo toho nyní devce koktalo neco o oblude, kterou prý videlo na dne studny, a o ukrut-ném zápachu linoucím se zdola, jakoz i o podivném dábelském zvuku, jenz, jak se domnívala, slysela. Kdyz se Lucinka i pres hrubé výhruzky a mlaskavém pohlavku nadále zdráhala nabrat vodu ze studny, rozhodl se Najthart vydat se tam sám. Chtel dokázat kuchynské celedi, ze Lucinka je jen ustrasená a hlou-pá husa. Muj kamarád Frantisek, dnes lépe znám pod jmé-nem Obrana, a moje malickost, Xaver, dnes slavný jako Vzdor, jsme v tu chvíli vstupovali do kuchyne, abychom se posilnili cerstvým, chutným pivem. Roz-cílená kuchynská celed nás vroucne prosila, abychom doprovodili mistra Najtharta. Nikomu se do toho nechtelo, nebot zádný nemyslel na nic jiného, nez ze v hluboké studnicní sachte vyckával dábel sám na du-se nebohých hrísníku. A co nase duse? chtel vedet Frantisek. No ale vy jste prece tak odusevnelí, ze ten das od vás urcite nic nechce, zasvitorila dobrotivá Lucinka. Vskutku! Blazení z piva jsme! usmál jsem se. Budiz! Nalij nám pullitrík a pak doprovodíme toho starýho rejpala. Co tím myslís, rozhneval se Najthart, mlc, podej lano a pochoden a dem! Po-dali nám dva korbely. Rádne jsme si lokli a kuchar s lanem i pochodní byl vmziku nachystán. Krátce nato jsme stáli sami v temné noci uprostred námestí pred studnicí. Pochoden nám poskytovala skromné, plápolavé svetlo. Fuj, to smrdí! poste-zoval si Frantisek. No, asi tam zahucelo nejaké zví-re, pomyslel jsem. Pak je dobre, ze jsme tu. Mu-síme studnu vycistit, rekl kuchar. Jak to myslís: musíme ?! To si udelej sám. My ti podrzíme lano a ty se jdi podívat, co se tam deje, porucil jsem. Moje odpoved se Najthartovi nelíbila. Ale tak uz to v onech dnech bývávalo. Byli jsme rytíri. Sice z nízké slechty, ale to bylo fuk. Slechta je slechta. Kucharík musel poslechnout. Nechal si privázat lano kolem bricha a pomalu sestupoval dolu do studnicní sachty, zatímco my jsme ho jistili. Náhle se ozval vrískot zasahující az do morku kostí! Svetlo ve studni uhaslo. Jako diví jsme táhli kuchare ven z té temné díry. Omdlel. Ve tvári docista zezelenal. Rozvázali jsme lano, popadli ho a odvlekli zpet do radnicní kuchyne. V tu chvíli tam zavládlo pozdvizení jako ve vcelím úlu. Stará Cajtlerová mu rozvinula kosili a ovívala ho. Kdyz konecne procitl, dal si na posilnenou korbel piva a zacal koktat: Obluda, tam dole je obluda! Strasná, ohavná! Hlavu kohoutí, telo jako ropucha, ocas dlouhý a supinatý, jakby hadí, a nahore na hlave nosí ta nestvura zlatou korunu obsazenou zárivými cervenými drahokamy. A smrdí jako mor! Vsichni v kuchyni zbledli jako steny. Kazdický tomu rozumel, ale nikdo se to neodvázil ríct. Az konecne stará Cajt-lerová zaseptala: Bazilisek, tam dole drepí bazilisek! Jenom Lucinka nicemu neporozumela a spitla: Co to je, bazilisek? Jó, devce, suskala Cajtlerová, bazilisek je hroz-ná stvura. Kdyz jsou hicy jako letos, to se dejí podivnosti. To pak kohout snese vejce. A kdyz tohle vejce vysedí ropucha a mláde vychová had, jó, to pak z toho vzejde prísera. Její dech páchne ztuchlinou, a kdyz se ho nekdo prílis moc nadejchá, zkamení. Její pohled je prísernej. Zadívá-li se ten démon na ne-koho, jeho zrak jej promení v kámen zrovna tak. Kdo se na nej podívá anebo vdechne jeho zkazený výpary, ten zemre. Zádnej ostep, zádnej mec, zádný kopí, ba dokonce ani ohen nemuze baziliskovi uskodit! Proboha, co budeme delat? volala Lucinka zde-sene. No, tak tu potvoru proste ubijeme mor-dýrským kladivem. Nebo kamenem! zaburácel jsem. O tom nic nevím, rekla starena, ale zrcadlo, to pomuze! Zrcadlo! A proc práve zrcadlo? chtel jsem vedet. Jezto pro baziliska je jeho vlastní pohled na sebe sama nesnesitelnej, a ono ho to pak jeho vlastním odporem roztrhne! Ale kde tady ted se-zeneme zrcadlo? Nuze, u princezny Blanky, ona jedno má, rekla Lucinka. A to ti samozrejme dá, posmíval se Frantisek. Ne, ale Magdaléna, komorná princezny, ta ano. Hned jsem zpátky. A hnedle deva vyklouzla ze dverí. Netrvalo vubec dlouho, uz byla Lucinka zpet v kuchyni a vítezne drzela v roukou nástenné zrcadlo. Výborne! pronesl jsem. Ale kdo sestoupí do studnice? Vzdy ten, kdo se ptá! smála se Lucinka. Nebo snad nejste praví rytíri?! Ta po-tvora! Zbylo to na nás. Vsichni na nás uprene hledeli. Co jsme asi tak meli delat? Himlhergot, dej mi to zrcadlo! A uz jsem ho mel v rukou. Ale nejdríve si jeste dáme korbel! Najtharte, nalij! rozkázal Fran-tisek. Cerstve posilnení a vyzbrojení zrcadlem, zeb-ríkem a pochodní jsme se opetovne dali na cestu k Lucnímu námestí. Ale tentokrát jsme nebyli sami. Ó, né! Za námi krácelo celé kuchynské sluzebnictvo, aby se zúcastnilo toho spektáklu. Spustili jsme zebrík do té hruzné studny. Zrcadlo jsem pred sebou drzel jako stít, Frantisek se smolnou pochodní krácel za mnou. Dríve nez jsme zmizeli v páchnoucí pekelné jáme, poseptala nám stará Cajtlerová do usí: Jeste jednou naberte zhluboka vzduch do plic a nena-dejchejte se dole netvorovo zhoubnýho dechu, jinak zkameníte. Kývli jsme a ucinili podle rady. Prícel po prícli jsme sestupovali dolu. Zápach byl cím dál tím víc nesnesitelnejsí. Zacaly nám slzet oci. Vsude ticho. Najednou jsme ho uslyseli. Selest, skrabot, klouzání. Zavreli jsme oci, rty stlacili k sobe. Slepí a nemí jsme dál sestupovali dolu. Dýchat jsme si netroufali. Zrcadlo drzíce pred sebou v pravé ruce, levá ruka svírala zebrík. Následoval Frantisek s pochodní. Zcistajasna hruzostrasný, naprosto ne-snesitelný vrískot! Nato ohlusující bouchnutí! Rázem vsechno polepil odporný sliz. Vítezný jásot: Je po nem! A vmziku kamenná strnulost a chlad. Proc jen, proc? Bazilisek uz byl mrtev! Preci nad ním zvítezili! naríkala Lucinka. Nuze ano, avsak je-ho dech tam jeste byl. Holt se ho nadejchali. Zkrátka a dobre nemeli hned jásat, skrehotala Cajtlerová a slzy jí tekly po lících. Ano, takto se událo tenkráte v léte roku 1408. Kdyz se o tom císar Ruprecht dozvedel, porucil svým ka-meníkum vystavit nás v portálu radnice. Vlastne jsme meli stát dole vlevo a vpravo. Ale ponevadz ti hlupáci byli tak nesikovní, neb my jsme byli prílis tezcí, ne-chali nás spadnout. Nacez jsme pukli vejpul. Mistr stavitel proto rozhodl vsadit nás nahoru do portálu. Vlastne to ani není tak zlé. Takhle vidíme vselicoz lépe a az dodnes drzíme vernou stráz.